Robbie Williams web logo
Info: . Vaše IP adresa: 3.93.75.30. Jméno vašeho počítače: ec2-3-93-75-30.compute-1.amazonaws.com.
  Menukulatý roh

  Administracekulatý roh

  Náhodný obrázekkulatý roh



  Vyhledáváníkulatý roh

Hledej na
robbiewilliams.webz.cz


Rozšířené vyhledávání
vodlitniRybářstvíVyhlídkaCyklistikaRekreační chataChata v České KanaděChata u KomorníkaKunžakPronájem rekreačních objektůPenzionStrmilovský šachový klubČeská KanadaGotický penzion

  Podpořte náskulatý roh
Pokud se vám tato stránka líbí a chtěli byste ji podpořit, umístěte tento html kód na své stránky:

Robbie Williams web

<a target="_blank"
href="http://robbie
williams.webz.cz">
<img src="http://robbie
williams.webz.cz/
obrazky/rwweb1.gif"
height="33" width="88"
alt="Robbie Williams web" border="0"></a>

  Články o Robbiem dle datakulatý roh
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

Zábava

* Ukázka českého překladu Robbieho knihy - přeložena už 5. kapitola!

Vydáno dne 02. 12. 2006 (1197 přečtení)

Předtím
Kapitola 1

„Yeah, I’m star, but I’ll fade“ (Jsem hvězda, ale vyblednu), zpívá. „If you ain’t sticking your knives in me, you will be eventually“ (Pokud do mě nazapíchnete nože teď, uděláte to později) „Ještě jednou,“ říká Guy Chambers, jeho dvorní spoluautor, producent a hudební ředitel.
Srpen 2002. Pozdní odpoledne. Robbie Williams se nachází v nahrávacím studiu Record Plant, obdélníkové budově umístěné v jedné boční ulici ve skromnější části Hollywoodu, a zpívá „Monsoon“. Jako většina jeho písní, i tato je směsicí nejistoty, otevřenosti, nemravnosti a podceňování se.
Začíná znovu. „I’ve sun some songs that were lame, I’ve slept with girls on the game“ (Zpíval jsem písně, které nebyly přesvědčivé, spal jsem s lehkýma holkama).
Kromě vokálů je již toto nové album téměř hotové. Rob přiletěl do Los Angeles na začátku tohoto roku a zůstal tu, protože zjistil, že je tady šťastnější. Vydal nové aulbum Swing, When You’re Winning, čtvrté v pěti letech, a dokončil turné, které pro něj bylo vyčerpávající a deprimující. Lidem okolo oznámil, že si dá roční pauzu. Věděl, že si ji zaslouží a že ji potřebuje. Což ještě neznamená, že věděl, jak s ní naloží.
Nakonec se rozhodl, že natočí další desku. Každý den před soumrakem chodí z domu na Hollywood Hills sem do studia, aby si poslechl poslední mixáže, udělal rozhodnutí a zpíval.
„Myslím, že ta prostřední osma by nemusela být tak těžká,“ říká mu Guy.
„Ale zní to skvěle,“ oponuje mu Rob.
„Bylo by fajn mít to v tom středu barevnější,“ trvá na svém Guy.
„OK,“ říká Rob. „Ať je to teda béžový.“
Guy obrací oči v sloup.
Rob zkouší „Monsoon“ znovu, víc se do toho opírá,.... (pokračování uvnitř článku)





...doprovází se na kytaru. Když se dostane k refrénu, vyhrne si tričko a ukáže bradavky. V režijní místnosti je devět lidí. Někteří jsou zapojeni do vytváření desky a někteří tu prostě jen jsou. Já jsem strávil čtyři dny v autě jízdou z Oklahoma City sem. Rob je tím fascinovaný a trochu zmatený. Nechápe, že někdo je schopen vydržet tak dlouhou dobu sám se sebou a svými myšlenkami jen proto, aby se sem dostal. Aby se díval a poslouchal a zachytil průběh jeho života a napsal o tom pár slov. Narazil jsem na něj náhodou letos v lednu v hotelu Sunset Marquis, kde bydlel, než se rozhodl, že Los Angeles je to pravé místo, kde chce žít. Bylo to poslední ze série příležitostných, ale přátelských setkání za celá léta. Předpokládám, že to bylo právě tohle náhodné setkání, které ho přimělo k tomu, aby mě sem pozval.
Myslím, že tu budu asi týden. Možná deset dní.


Zpátky k lednu: poté, co jsme do sebe narazili na nádvoří hotelu Sunset Marquis, mě pozval k sobě do vily zahrát si vrhcáby. Zatímco si povídáme, on vyhrává. Je fajn ho vidět, ale připadá mi podrážděný a neklidný. Když mu telefonuje dívka, se kterou se momentálně schází, předstírá, že je svůj nejlepší přítel Jonathan Wilkes (který je také ve městě, ale teď není doma). Říká, že Robbie tu teď není a že mu předá zprávu, protože už se pravděpodobně nikdy nevrátí.
Mezi hody kostkou mi nastíní svoji tíživou situaci. Ačkoli ve skutečnosti je velice pyšný na svoje swingové album, které právě vyšlo, dnes se přiznává k tomu, že počítal s tím, že to bude propadák. Jako by měl být neúspěch této desky jednoduchou cestou k ukončení kariéry, ulehčení situace a uvolnění nátlaku. A teď má jeho trik úplně opačný účinek. Album, které jeho nahrávací společnost považovala za riskantní hru a odmítla ho akceptovat jako plnohodnotné album Robbieho Williamse, je nyní na té nejlepší cestě stát se jeho albem nejúspěšnějším. Mohl by se cítit jako vítěz, ale místo toho má pocit, že si střelil jen další ze série vlastních gólů.

O chvíli později, když musím jít pracovat, ho vidím v hotelovém baru Whiskey: nepije, ale jsou tu jiní lidé, kteří pijí. Na pravém předloktí má nové veliké modré tetování MOTHER (matka). Protože svoji matku miluje, ale také proto, že dnes večer potřeboval cítit takovou bolest, která by ho přivedla na jiné myšlenky. Spoléhal se na tento způsob oddychu od práce, který mu pomáhal, aby se cítil lépe, ale dnes to zatím nezabralo – cítil se o dost hůř. A teď má spoustu času na to, aby se těm pocitům, které má uvnitř, postavil. Byl střízlivý víc než rok, ale teď cítil, že k ukončení téhle střízlivosti je blíž, než kdy předtím.
Později si sedl k lidem, které neznal, povídal si s nimi a potom si uvědomil, že v jejich chování je něco zvláštního, co velice dobře zná. Byli na extázi. Zeptal se jich na to a zjistil, že se nemýlil. A měli jí dost i s sebou v baru… právě teď.. a byli by rádi, kdyby se o ni mohli podělit.
Do toho. Pobavíš se. Dej si jednu.
Hrozně ho to lákalo, ale místo toho, aby si dal, rozhodl se, že půjde do postele.
Pár dní poté se vrátil do tetovacího salónu. Líbilo se mu MOTHER a chtěl mít něco podobného i na druhém předloktí. Aby to mělo šest písmen a dávalo to smysl, když dá obě slova dohromady: ILOVEU (miluji tě).


Ve studiu prozatím skončili s Monsoon a přešli na něco jiného. „Me and My Monkey“ je dlouhý, bláznivý příběh o dobrodružstvích muže a jeho opičího parťáka, napsaná v Bankoku a upravená v Las Vegas. Z důvodů, které píseň nevysvětluje a jež její zpěvák možná ani neví, vede opice, která obvykle nosí montérky a kolečkové brusle, vypravěče do velmi nebezpečného světa zbraní, pasáků, hazardních her a opičí prostituce. Konec písně zůstává nedořešený. Během zpěvu předvádí Rob dialog, stojí na koloběžce a jezdí ve studiu pořád dokola.
„Líbí se ti, tati?“ Dnes je jeho otec v Los Angeles, aby svého syna navštívil. Mačká se mezi lidmi v režijní místnosti. Před pár týdny to byl více než rok, kdy spolu naposledy mluvili.
„Myslím, že je nevěrohodná,“ odpoví otec, Pete Conway (je to jeho pseudonym). Robův otec se narodil jako Peter Williams – Pete Conway je jméno, pod kterým pracoval. Začal ho používat v době, kdy se stal profesionálním bavičem, protože pod jménem Peter Williams už byl známý někdo jiný.
„Napsali jsme to, co jsme opravdu zažili“, říká Rob předstírajíc falešnou hrdost (ta ovšem maskuje tu opravdovou). Guy ho přemlouvá, aby začal znovu zpívat. Cestou do boxu Rob říká: „Zapněte mi hlas… vypněte světla... ať se naladíme“. Guy si hraje s vypínači a zhasne světla v režii.
„Tam ne, ty pako,“ zazní Robův hlas. „Tady“.
„Nemůžu je najít,“ vysvětluje Guy.
„Seš opravdu pako, mohl bys být ponkem v Black and Decker.“ (Black and Decker = výrobce el. nářadí) Světla okolo Roba se nakonec zhasnou a on zpívá píseň znovu, ve tmě. Za veršem „the monkey was high“ si hlasitě odfrkne.
„Jsem rád, že tě nevidím,“ povídá Guy. „Pravděpodobně seš nahej a stojí ti péro.“ Tato domněnka má své opodstatnění. Rob už byl nahý při natáčení několika písní na toto album. Na natáčení jedné písně – cover verze písničky od Lynyrd Skynyrd „Simple Man“, která byla poté vyřazena, si oblékl kostým Supermana.
„Zpívat nahej je velice osvobozující“, říká Rob Guyovi. Chvíle ticha. „Řekl Louise Nurding.“
„Kdo je Louise Nurding?“ zabručí Guy.
Rob se neobtěžuje vysvětlováním.
Místo toho mezi nimi vypukla poměrně živá diskuse, jakou neslyšíte každý den; o hlasech, kterými mluví opice a pasák paviánů. Rob si zapaluje cigaretu a ve světle hořící sirky ho zahlédnu. Není nahý.
Dnes je to poprvé, co jsem tyhle písničky slyšel. Ještě než Rob odešel, chtěl, abych si je poslechl ještě jednou. Jedna se jmenuje „Cursed“ (Prokletý) a je o zesnulém kamarádovi. Ale dnes neměl Rob chuť vysvětlovat mi text. Zatímco hrála skladba, posadil mě do Guyovy židle u mixážního pultu, opřel se o stůl čelem ke mně, předklonil se a začal zpívat ta smutná, rozzlobená slova kousek od mého ucha tak jemně, jak to umí jen on.


Když jste bohatí a slavní a tak trochu nestálí, je pro vás celkem jednoduché najít dům, ale o moc složitější najít domov. První dům, který si v Los Angeles Rob pronajal, patřil Danu Aykroydovi. Jeho pobyt zde však nepatřil k těm šťastným. Za prvé, tisk a paparazzi ho tam hned našli a nemuseli si zachovávat odstup. Tenhle dům totiž na rozdíl od domů ostatních hvězd žijících v Los Angeles, nepatřil do uzavřené komunity, kam mohli vstoupit jen vlastníci domů nebo jejich hosté. A za druhé, byl tu ještě jeden problém.
Říkalo se, že v tomto domě napsal Aykroyd Krotitele duchů. Knihovna a video sbírka byly přeplněné materiály o UFO a nadpřirozených silách. Rob říká, že věděl, že v domě někdo je, už v den, kdy se do něj nastěhoval, ale smlouva už byla podepsaná. Proto se rozhodl, že s duchy promluví a nabídne jim příměří. „Sedl jsem si na okraj postele,“ vysvětluje „a řekl jsem: „Ahoj, jmenuju se Rob a jsem z Anglie. Budu tu tři měsíce a vím, že tu jste. Ale chci, abyste věděli, že mě trochu děsíte. Jsem tu, abych se pokusil dát do pořádku svůj život a doufám, že vám to nebude vadit. Budu se pohybovat ve vašem prostoru a vím, že vy zase v mém. Ale jestli můžete, neukazujte se mi, protože to by mě vyděsilo. Děkuju.“ A já cítil, jakoby to slyšeli a vzali to na vědomí.“
Ale jednou v noci přijel domů a zjistil, že všechna okna a dveře jsou otevřené dokořán. Čekal na příjezdové cestě, dokud nebyl celý dům prohledán. Nikdo tam nebyl, všechno zůstalo netknuté. Následující noc se Sid (Robův vlk, který spává v pelechu vedle Robovy postele) choval dost divně. Rob usoudil, že se mu chce asi čůrat. Ve 4 hodiny ráno ho vzal po schodech dolů do kuchyně, přes kterou šli ven. Ale Sid si chtěl jen hrát, tak ho vzal zpátky nahoru a zavřel za sebou všechny dveře. Najednou Sid vypálil pryč. Rob ho našel třesoucího se v zavřené kuchyni, jejíž dveře nemohl pes ani otevřít, ani zavřít.
Někteří hosté v noci slyšeli divné hlasy. Jednou, když Rob zase chodil po Los Angeles, narazil na bubeníka kapely „The Who“, Zaka Starkeyho, který v domě žil se svým otcem Ringem.



„Slyšel jsem, že bydlíš v tom starém domě,“ řekl Robovi. „Viděl jsi už děti?“
„Co?“
„V zahradě jsou dvě děti“, řekl mu Zak „a v domě je jedna stará dáma.“
Rob sice nikdy neviděl ženu ani děti, ale někdy se v jeho ložnici náhle ochladilo – „jakoby někdo odebral z místnosti všechen vzduch“ – to když v televizi běželi „Mamas & Papas“ – California Dreaming. A také věděl, proč se to asi děje. Dozvěděl se totiž, že v tomhle domě snědla Mama Cass svůj poslední sendvič.
Nevadí, že někdy domy sbírají příběhy, které jim nepatří (Mama Cass totiž zemřela v Londýně, v jiném prokletém domě, a ve stejném bytě, kde se předávkoval Keith Moon.
Rob viděl a cítil dost na to, aby se rozhodl, že dům opustí. Když přišel stěhovák, říkal, že jednou vešli do domu, aby pokračovali v práci, ale nemohli. Přičina: na židli tam seděla stará dáma.


„Seznámil ses už Pompeyem?“ zeptal se mě, když se dva lidé chystali odejít ze studia. „Pompey dělá zlepšováky.“
Pompey je sympaťák, který vyrostl v Portsmouth, proto to jméno. Je to Robův hlavní bodyguard a je s ním 24 hodin denně. Je zodpovědný za veškerá bezpečnostní opatření kolem Roba, ale jejich vztah je mnohem hlubší. Je to bývalý voják námořní pěchoty a občas spustí celou triádu opravdu šílených historek z vojenského života.
Pravidelně nám oznámí, obvykle, když ve vzduchu visí kombinace napětí a lehkovážnosti: „Bezpečnost pro mě není nepřijatelné slovo.“ Chvíle ticha. „Ale skulina jo.“
Rob mě bere k sobě domů, do domu, který koupil v důsledku předchozího nezdaru. Do domu, ve kterém je teď šťastnější, než byl mnoho let předtím. Tato nemovitost patřila Clintu Blackovi, country zpěvákovi. „Tohle není můj kámoš“ říká Rob, když vchází a ukazuje na rohožku s nápisem „Pozor, zlý pes“. Ukazuje mi zahradu, bazén, výhled na údolí. Když sem přišel poprvé, probudil se, odhrnul závěsy, protáhl se… a hlas uvnitř jeho hlavy okamžitě spustil: „Tohle si nezasloužíš. Stejně ti to všechno vezmou.“ Podíval se ven a viděl muže, který právě vylézal z bazénu (Kolik asi bere?). A viděl ženu, která prala jeho věci (Kolik asi bere?). A zachvátila ho panika. „Pokud je mi dáno, že tohle všechno mi někdo vezme, je tu určitě něco, z čeho se musím poučit,“ říká. „Ale pokud to takhle budu mít až do konce života, musím se z toho poučit taky.“
Jde do kuchyně a lehne si na podlahu na záda. Jeho tři psi – Sid, Rudy a Sammy se seběhnou kolem něj, olizují ho a mazlí se s ním. Pak se postaví, jde do haly a zmáčkne tlačítko.
„Hele“, dveře se otvírají, „mám výtah“ kření se. Někdy se jím sveze jedno patro do haly vedle své ložnice. Moc času to sice neušetří, ale jemu se zdá báječné mít svůj vlastní výtah a ačkoli je to nesmysl, má z něj radost.


Rob a jeho otec pokračují v tom, čemu říkám „vyprávění vtipů na pokračování“. Je to věc, ve které si nejvíc rozumí.
„Nic nestíhám, když tu je,“ stěžuje si Rob. Když je třeba, rád si hraje před otcem na upřímného.
„Zkoušel jsem tu čínskou věc s jehlama“, říká dnes odpoledne jeho otec.
„Co?“ ptá se Rob, „Akupunkturu?“
„Ne,“ říká jeho otec. „Heroin.“
Směřují ke stolu na ping-pong, který stojí v garáži vedle Jaguara E-Type. Oba dva jsou neuvěřitelně soutěživí, i když hrají pouze o podání. Rob v první hře vede, pak jeho otec dorovnává na 10-10 („Deset“ brblá, otec podává). Rob postupuje kupředu, stav 18-16, pak jeho otec vyhrává tři míčky za sebou. Stav 18-19. Další dva body pro Roba. 20-19. A pak, další bod, ještě jeden, míček jenom cvrnknul o okraj stolu, je nehratelný.
„Dobrá,“ povídá jeho otec.
„Seš připravenej na bitvu?“ ptá se Rob. „Já ti ukážu.“
Vyndává si z kapsy Silk Cut (cigarety) a zaujímá pozici.
V další hře to vypadá, že Rob prohraje. Stav je 5-10. Pak 7-13. Když je stav 8-17, dává se do vrcholného útoku, ale výsledek není nic moc. „To je bordel“ zařve. Do finále může chybět jen jeden míček. Stav je 10-20. A pak, téměř před koncem, malá jiskra naděje… „Ne“ zakřičí jeho otec, kterému chybí k výhře jen kousek. Stav je 14-20. Pak dva body pro něj – „Jo, jo, to je ono“ – řekne jeho otec. – Hra skončila 15-21. „Ještě jednou“ volá Rob.
Tentokrát je to ještě napjatější. Rob nejdřív vyhrává 10-6, pak je stav opět vyrovnaný 10-10. Ale Rob se znovu rozjíždí a vítězí 21-12.
„Vyhráls, Robe,“ říká otec. Objímají se.
Pak se na mě jeho otec otočí, zakření se a ukáže na místo, kde před chvílí vyhrál dva zápasy. Rob se směje. „Hrávali jsme, když byl mladší,“, povídá mi Pete. „Hrávali jsme všechno, fakt.“


Když jsem dorazil do nahrávacího studia, na telefonu tam visela Josie Cliff a objednávala filmový štáb, aby natočil příští týden s Robem nějaký záznam. „V podstatě je to zpěvák z Velké Británie, velice dobře známý v Evropě, prodal okolo 20 miliónu desek,“ trpělivě vysvětluje. Josie je člen Robova týmu a je pořád s ním. Když musí Rob do Los Angeles, ona musí taky. Podílí se velkou měrou na chodu jeho života: všechno od správy jeho diáře, najímání a propouštění zaměstnanců, pronájem domů, balení jeho oblečení, zajišťování jídla, kafe nebo cigaret… (ti, kdo ji vidí v akci poprvé, její důležitost a vlivnost podceňují. Ale brzy se poučí.) Rob vychází z místnosti dole v chodbě. Díval se na dvacetiminutový filmový záznam, který přinesl Guy a který byl natočen v r. 1998 na Robově sólovém turné. V době, kdy na tom byl špatně.
„Nedělá mi to dobře,“ povídá.
„Jednou jsi dole, jednou nahoře,“ reaguje nenuceně Guy.
„Jen já vím, jak mi bylo,“ říká Rob.
„Je to depresivní?“ ptá se David Anthoven.
„Pro mě jo,“ říká Rob. „Stav alfa deprese.“
David Enthoven je jedním z lidí, kteří cestují s Robem, když je na turné a kteří ho vidí častěji i v době, kdy nahrává nebo natáčí video, zatímco jeho partner, Tim Clark, se stará o obchod v jejich londýnské kanceláři. David teď odchází vedle, aby se na ten záznam podíval.
„Připomíná mi to všechnu tu bolest,“ povídá když je zpátky. „Fakt mě to docela rozhodilo.“
„Vidíš, Guyi?“ říká Rob vyčítavě. „Tobě to připadá legrační.“
Opravdu ho bolí, když Guy zesměšňuje jeho trápení. Pokud existuje někdo, kdo by ho zesměšňovat mohl, pak jedině on sám, je to jeho výsadní právo a nikdo jiný takové právo nemá.
„Bylo to hodně zlý, Roberte, že jo?“ ptá se David. On jen přikývne.


Mohli byste zaplnit celou knihu detaily o tom, jak byla jeho cesta k úspěchu a vítězství protkána utrpením a zoufalstvím a tím, co tyhle věci způsobilo. A jaké to bylo, když se propojily. Nezáleží na typu kombinace, všechny jsou součástí šou Robbieho Williamse a jsou nabízeny k veřejnému obveselení.
Základem, který mohl skrývat víc, než se zdá, je doba, kdy odešel od Take That. Bylo to v roce 1995 a to už byl regulérní alkoholik a narkoman. Po téměř ročním flámu plném alkoholu a drog, který mohl navždy ukončit jeho sólovou kariéru, nastoupil poprvé na odvykací kůru. Bylo to den poté, co dokončil natáčení své první sólové desky, Life Thru A Lens, v r. 1997. Dalších několik let se snažil zůstat střízlivý a hledal způsob života, který by mu v tom pomohl. Před nedávnem jej snad našel. Před dvaceti měsíci znovu přestal a zatím neklopýtnul.



Jednoho večera u bazénu, jsem se ho zeptal na ten poslední den a on mi řekl, že byl na cestě do Londýna, kde měl pracovní schůzku. Pokoušel se nepít a bylo to velice těžké. A tak se rozhodl. Dá na svůj nejhorší instinkt a šlehne si. Promýšlel to. Proč by to muselo být tak zlé? Měl dost peněz na to, aby se upil k smrti, kdyby chtěl. A kdyby se to nepovedlo, mohl by se stát jedním s těch pánů s růžovými tvářemi, těžkou chůzí a baňatým nosem. Bylo to chvíli poté, co se smířil se svou budoucností… v jeho hlavě se ozval hlas: „Vydrž!“ říkal.
Možná by mohl zkusit nějaké další schůzky…


Rob vykouří asi tři krabičky Silk Cut denně. „Vážně mi to jde,“ říká sarkasticky. „Nevydržím deset minut bez zkurvený cigarety.“ Chce toho nechat. Nesnese pomyšlení, že by nějaké dítě začalo kouřit jen proto, že ho vidělo, jak si uprostřed živého vystoupení, lačný po cigáru sedne a zapálí si. (Což dělá vždycky během svých vystoupení. Baví ho to. Nemusí v tu chvíli nikde pobíhat.)
Přísahal, že přestane kouřit, až mu bude 30 a často o tom mluví. Zajímá ho, jak se tím změní jeho hlas. Pořád zkouší vyhazovat cigaretu a chytat ji do úst, i když se nikdo nedívá.
Tentokrát se dívám já.
Jeden pokus. Druhý. (Teď mě uviděl.) Třetí pokus… a je tam.
„Sakra, obráceně,“ zabručí.

Kapitola 2

Další den v jeho domě, brzké odpoledne. Rob ještě spí. Pompey mu vzal nahoru na tácku cereálie, zatímco já sedím s jeho otcem v jeho kuchyni, piji kávu a ukusuji meloun. Venku obchází jeden muž trávník a sbírá psí lejna. Za ním je bazén a dál, pod čistě modrou oblohou, se rozkládá údolí.
„Příští týden budu v Torquay,“ povídá Robův otec.
Kdysi byl policistou, pak pracoval v továrně vyrábějící elektroniku a po večerech začal vystupovat. Když se Rob narodil, on a Robova matka, Jan, rozjeli hospodu. Ale nesedělo mu to a po čase opustil jak hospodu, tak Jan. Když Rob vyrostl, jezdil za Petem do prázdninových kempů na pobřeží a trávil tam letní prázdniny. Objevuje se Rob a říká, že chce jít dolů do nejbližšího obchodu půjčit tátovi film Sexy Beast a dát si kafe. Je nás tu teď docela málo (Pete, Pompey, jeho A&R manažer Chris Briggs a já).
Na cestě tam nám pouští písničku Dusty in Memphis od Dusty Springfield.
Sedíme venku u Starbucks. Tady před chvílí narazil na Mika Meyerse a jeho ženu a poseděl s nimi asi hodinu.
„Bylo to fajn,“ povídá. „Tohle bych v Nothing Hill nemohl.“
Druhý den si v lahůdkářství všiml Briana Wilsona.
Chris Briggs se nám zmiňuje, že se učí plavat.
„Pamatuješ, kde ses poprvé potápěl?“ zeptá se otec Roba.
„Cornwall,“ přikývne Rob.
Jeho otec nostalgicky vzpomíná na den, kdy poslal Roba pro mléko a noviny.
„Po dvou hodinách už jsem byl trochu nervózní, protože ještě nebyl zpátky.“ Nakonec se ale jeho syn vrátil. Říkal: „Podívej se na ten kamínek – kopal jsem ho před sebou celou cestu tam i zpátky.“
„Velice důležitý,“ říká Rob.
Když se ho na to ptám později, říká mi, že si to všechno pamatuje – ten den, cestu, i ten kámen – a to dokonale.
„Říká se tomu posedlost,“ povídá.


Když byl Rob malý, jeho oblíbená kniha byla „The Adventure of the Wishing Chair“ (Dobrodružství židle, která plní přání).
„Je to kouzelná židle, která plní dětem přání. Já si přál mít dveře, kterejma bych mohl projít z domu přímo do kempů, kde byl můj táta.“
A přál sis mít také dveře, kterými bys mohl projít do světa zářících reflektorů?
„Noo…“ pokývne hlavou. „A teď jsem ty dveře sám vytvořil. Vlastně všechny dveře, kterejma procházím, vedou do světa zářících reflektorů.“


Vracíme se zpět do domu, chvíli sedíme na zahradě a pak se mě Rob zeptá, jestli si s ním nechci jít prohlédnout jeden z domů u cesty. Je dnes otevřený a on se na něj chce podívat a zjistit, jak tu vlastně ostatní domy vypadají.
Bereme si černého Jaguara. Nemá řidičák. Nikdy neudělal test. Částečně proto, že si ho nikdy udělat nešel a částečně proto, že se bojí, že by nebyl moc dobrý řidič. A částečně také proto, že nesnese pomyšlení, že by ho měl někdo posuzovat. Ale v této uzavřené komunitě jsou silnice soukromé a on tu řídit může. Jsme v autě a on se moc nesnaží najít ten otevřený dům – vlastně jsme ho nikdy nenašli – ale začali jsme mluvit a on řídil a to bylo všechno, co jsme vlastně tu hodinu a půl dělali. Jezdili jsme pořád dokola těmi sedmi nebo osmi ulicemi, které tvoří komunitu. Někdy rychle, někdy pomalu. Občas hodně zrychlil, aby mohl vzápětí zase přibrzdit.
Během těch pár dní, co jsem ve městě, jsme zatím nijak hluboce nediskutovali, ale dnes se zdálo, že se cítí dobře a že bychom o těch hlubších záležitostech mohli mluvit. Povídal mi o tom, o kolik je lepší život v LA. „Asi šest let jsem nežil život jinak než jako pod mikroskopem. Musel jsem opustit Anglii. A to jsem fakt nechtěl a taky jsem kvůli tomu brečel. Myslím na park, kam jsem chodil, když jsem byl malej, na procházky se psy, na pikniky v Buxtonu… na všechny ty báječný věci, který už nikdy nebudu moct dělat. Věděl jsem, že musím opustit „svoji Anglii“ a pořád jsem na to myslel. Anglie, jak ji ale teď vidím, je národ řízenej drbama a tím, co den za dnem dělaj celebrity. A… chápej… chci být hvězdou, když vystoupím na pódium, chci být hvězdou, když propaguju svoje album, ale nechci být hvězdou, když vstanu z postele a jdu si koupit na roh čaj nebo mlíko a pak se to objeví v zasranejch „News at Ten“.
Ví, že je pro lidi těžké pochopit, co může člověku jako je on způsobit neustálá pozornost paparazziů.
„Když vás dvacetčtyři hodin denně sledujou paparazzi, ráno vstanete a před vaším domem je pět aut, který jsou jich plný, každej zkurvenej den, a sledujou tě kamkoli jdeš celej den, po pěti letech tě to prostě dorazí. Je hodně důležitý, abys oddělil svoje soukromý já od toho, co se píše v bulváru a říká v televizi. A když nemůžeš, protože jsou pořád v tvým životě, začne ti v hlavě hrabat ještě víc. Všechno si začneš brát osobně, protože si myslíš, že píšou pravdu o TOBĚ.“
Četl interview s tvůrcem Simpsonových, Mattem Groeningem, kde se ho ptali: „Co je nejhorší věc, která by se ve vašem životě mohla stát?“ a Matt Groening odpověděl: „Že to, čeho se nejvíc bojím, se splní.“
Život v Anglii pod neustálým dohledem způsobil, že Robovy nejhorší obavy se naplnily.
„V tý době mi něco v hlavě říkalo „Ne, seš hovno.“ Někdy tenkrát jsem si uvědomil, že všechno, co se o mě píše, je bizardní a zlý.“
Raději nezveřejnil celý seznam těch obav – ještě ne – ve skutečnosti tu totiž pořád jsou.
„Všechno, co dělám, je vlastně taková hra na ďáblova advokáta. A ďábel obvykle vyhrává.“
Ale tady v LA se zdá být skoro všechno lepší. Jenom fakt, že žije v soukromé ulici, a má zahradu, kam nikdo nevidí, znamená, že nemusí pořád myslet na to, jestli ho někdo pozoruje nebo pronásleduje. A taky má rád zdejší počasí. „Vstanu a každej den svítí slunce.“
I přesto jsou tu klady i zápory. Když přijel do města poprvé, velice rychle získal nové přátele – skvělé přátele pro jeho nový skvělý život – tak to nejdřív vypadalo. Ale později byl překvapený a zklamaný, protože zjistil, že spousta z nich nebyla tak skvělá, jak to ze začátku zdálo. Jeho radar na blbce selhal. „Povídají ti o lidech tady, o jejich postranních úmyslech a šplhání… Myslel jsem si, že je všechny prokouknu. A to jsem taky dělal. A spousta z nich přes radar neprošla. Posledních pár týdnů jsem byl trochu deprimovanej, protože když jsem sem přišel, všechno co jsem chtěl, jsem hned měl – spoustu přátel, spoustu práce a taky možnost procházet se po ulici. A opravdu jsem byl šťastnej. Jenže pak… jsou fakt zatraceně chytrý, protože já obvykle tyhle lidi poznám.“
Další věc, která ho tu dostala, byla rostoucí paranoia, protože někdo z jeho blízkých prodával britskému bulváru historky o jeho životě. „Na něco prostě jen pomyslím a za chvíli je to v novinách. A to mě děsí. Mám pocit, že všechny moje telefony jsou napíchnutý. Nemůžu věřit nikomu. Zblázním se z toho. Prostě přemýšlíš a najednou zjistíš, že už nevěříš absolutně nikomu.“
Říká, že chtěl dokonce nastražit na lidi, které podezříval, past, aby zjistil, kdo ty historky o něm bulváru prodává. Zatím bezvýsledně. Telefony má zkontrolované, ale… ví, že to může působit legračně a že je to zřejmě jistý druh bláznovství, ale pokud se to ve vás jednou nastartuje, je těžké to zlomit – teď se bojí, že ho odposlouchávají ti, které poprosil, aby mu telefony zkontrolovali.


Po první půlhodině jízdy zastaví před svým domem. Vystoupí a vymočí se na zahradě. Ptá se mě, jestli pojedeme dál. Samozřejmě souhlasím. Mám spoustu otázek.
Naskakuje dovnitř a šlape na plyn.
„Jedem!“ zvolá. „Na něco se mě zeptej. Zeptej se mě třeba na sport. O tom vím hodně.“


Jedeme. Vypráví mi o tom, že jedna z věcí, kvůli které tu zůstává, je, že mohl do svého života vrátit otce.
„Naposledy když jsme se setkali, jsem bydlel v bytě v Kensingtonu. Nebyl jsem na tom tenkrát moc dobře, ale od tý doby jsem se někam posunul. A chci, aby to viděl a aby byl na mě hrdej.“
Problémy mezi Robem a jeho otcem jsou komplikované, ale jedním z těch důvodů, proč chtěl, aby ho jeho otec navštívil, je, že už nepije a nebere drogy. V dospělosti bylo kamenem úrazu jejich vztahu společné popíjení. „Rád s tátou popíjím, zatraceně rád. Vždycky jsme se skvěle bavili.“ A dlouho se bál, že až uvidí tátu pít, začne znovu taky.



Už dlouho se takhle necítil, ačkoli jeho otec je teď ve vlaku a jede na výlet. „Jde to skvěle,“ říká Rob. „Obnovili jsme vztah, jakoby se nic nestalo… Když chodíš na terapii a tak, může se ti stát, že v sobě odkryješ temný místa a potom nevíš, jak s nima naložit. Rozčilení a zlost. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvykl. Chci říct, že můj táta je skvělej táta. Báječná osobnost. Ale jednou se zavrtáš do myšlenek typu: „Má to takhle bejt?…“ Problém je, že jsem potřeboval tátu a ne kámoše a tak to je. Měl jsem kámoše. Kámoše na chlastání. Což je fajn, ale já fakt potřeboval tátu.“
A teď cítíš, že je víc tátou nebo jsi ho akceptoval jako kamaráda?
Rob zastavil a dívali jsme se na svah, kde končily domy.
„Teď ho víc beru jako kamaráda.“ Vystartoval rychle na kopec a prudce zastavil. Ale těžko říct, jestli tohle přerušení dialogu mělo s naším rozhovorem nějakou souvislost.
„Je to fajn. Jsem šťastnej, že to tak je.“


Kolem jde mladá a opravdu atraktivní žena.
„Ahoj,“ volá Rob. „Jak se jmenuješ?“
Na chvíli zastaví a povídá si s Robem. Jde do práce.
„Víš jako kdo vypadáš?“ zeptá se.
„Jako kdo?“
„Robbie Williams.“
„Fakt jo? Jenom mít ty jeho prachy. A vypadat tak dobře jako on…“


Jedeme, pořád jedeme. Říká, že mu připadá divné, když si o sobě lidé myslí, že na něco mají talent. „Když si lidi myslí, že to, co dělaj, dělaj jen oni sami. Ale není to tak.“
A jak to tedy je?
„To Bůh.“
Vážně si to myslíš?
„Nemluvím o Bohu ve smyslu náboženství. Nazývám to Bohem, protože to tak chápu.“
Předtím mi objasňoval nedostatky jeho singlu č. 1 „Rock DJ“. Zeptal jsem se ho, jestli věří, že Bůh napsal i „Rock DJ“.
„Jasně. Měl špatnej den.“ Pak si to rozmyslel: „Ne. Myslím, že jsem napsal na Rock DJ text. Myslím, že Bůh zrovna makal ve stejnou dobu na albu někoho jinýho. Asi se v tu chvíli setkal s Coldplay.“
Nechce o tom moc mluvit. Je to jedna z těch teorií, kterou nebere na lehkou váhu. Každý den klečí u postele a modlí se. Někdy sedí na posteli a mluví, a je přesvědčen, že mu někdo naslouchá, a to podle různých znamení, která kolem sebe nalézá každý den.
Můžete to slyšet i v těch nových písních. „Připouštím, že ve věcech, který teď dělám, je cítit hodně náboženství, smrt a znovuzrození. Je to vždycky dost riskantní, protože všichni si hned myslí, že chci bejt jako David Icke nebo co. Ale všechno, co dělám, kde jsem, a taky můj talent – to je dar od Boha. Takže i teď a pak zas a zas se někde vynoří. Odmlčí se. „A taky si myslím, že ti může dát všechno, ale může ti taky všechno vzít. A na to si dávám pozor.“


Prohlásil: „Mám dalších pět let, že jo?“
Pět let na co?
„5 let v šoubyznysu. Tohle album je zatraceně dobrý. Když budu moct, udělám ještě jedno stejně dobrý a pak vydám výběr nevětších hitů, řeknu, že moc děkuju, odejdu a budu vychovávat děti. A pak uvidím, jestli mi ještě někdo bude věnovat pozornost nebo ne.
Opravdu věříš, že to uděláš?
Zamyslel se a začal se smát, jako by ho to, na co jsem se zeptal, náramně pobavilo.
„Ne,“ uznal.
Já taky ne.
„Je to ale něco, co chci udělat,“ říká a dívá se skrze přední sklo ven.


Parkuje, vysedáme z auta a za soumraku si sedáme ke stolu s mozaikou umístěném v zadní části zahrady. Mluvíme o nových popových hvězdách. Je jasné, že až doposud moc nepřemýšlel o tom, co dělají, ale ví, že k nim taky patří. „Protože já jsem byl taky Hear nebo Step nebo kdokoli z Gareth, nebo další dítě, Kid.“ Chtěl jsem to, co oni. Měl jsem stejný sny jako oni. Připadal jsem si nedůležitej a chtěl jsem se ukázat. Cejtil jsem, že mám dar a chtěl jsem to dokázat, tak jako oni.“
A stejně jako oni nevěděl, kdy získá příležitost.
„Myslím, že v 16 letech ještě opravdu nevíš, co chceš. Ale jdeš do toho po hlavě. Já jsem fakt rád, že se to všechno přihodilo zrovna mně. Ale stejně jako maj některý lidi alergii na alkohol nebo olivy, tak já mam alergii na všechno, co souvisí se slávou.“ Ale přesto říká: „Výsledek je, že teď tu sedím a mám sakra skvělej život.“
Ale tohle jsi přece mohl vědět už dávno.
„Jo,“ zaváhá, aby si promyslel, co řekne a pak povídá: „Pravda taky je, že mám deprese.“
Popisuje mi jeden večer, který nedávno strávil s otcem. Seděli na stejném místě jako teď my. „Většinou mám večer deprese, tati“ snažil se Rob vysvětli tátovi, ale ten se to snažil odbýt: „Když seš v depresi, podívej se okolo sebe. Na to, co máš,“ ukazuje na dům, bazén, výhled.
„Je to jako kdybys říkal někomu, kdo má rakovinu, aby ji neměl,“ povídá Rob a je si jist, že mu jeho otec neporozuměl. Stejně jako další lidé, kteří tomu nerozumí a porozumět nechtějí.
„Lidi si myslí, že když máš depresi, je to kvůli něčemu. Ale já se dost často cítím prostě strašně. A není to kvůli prodeji desek, médiím nebo rodině. Podstata toho všeho je, že trpím nemocí, která se jmenuje deprese.“
Pokud je to ten případ, co se s tím dá dělat?
„Léčit se.“
„A ty se léčíš?“
„Jo.“ Zase se odmlčí. Nikdy dřív o tom takhle otevřeně nemluvil. „A říkám to proto, že to bude napsaný na papíru a když si to někdo přečte, pochopí, že „tohle jsem já, tak to je a jestli on tohle dělá, budu to dělat taky“. Všechno, co se týká terapie nebo léčby a tak se v Anglii zamlčuje a lidi tím opovrhujou. Náš národ je známej tím, že se sice ptáme lidí „Jak se máš?“, ale přitom nečekáme, že nám někdo řekne pravdu.“
Dlouho po tom, co přestal pít, se bránil užívání antidepresiv. „Protože jsem se rozhodl, že jednoho dne prostě vstanu a překonám to sám“ – ale posledních šest měsíců se léčí.
„To je důvod, proč je dnes supr den. To je důvod, proč si cením toho, co jsem ve svý kariéře dokázal a důvod, proč si můžu poslechnout svoje starý nahrávky, ocenit je a mít je rád, a vážit si taky sám sebe. To, že je tady teď můj táta, má taky hodně společnýho s mojí léčbou.
Takhle to vymyslel a čekal jen na den, kdy to uskuteční.
„Léčba je to, co potřebuješ, když chceš lámat rekordy.“


Není rád sám. Nedůvěřuje své vlastní společnosti. „Jsem hroznej,“ říká. Má kolem sebe rád lidi.
„Spoustu,“ zdůrazňuje. „Spoustu a spoustu lidí.“
Jsi vůbec někdy sám?
Zavrtí hlavou. „Ne.“
Vůbec nikdy?
Zavrtí hlavou ještě víc.
Není to divné?
„Jo,“ říká sice, ale nemyslí si to. „Není to divný. Tak to je. Nejsem prostě rád sám. Chtěl bych být. Ale od svých šestnácti, sedmnácti jsem cestoval vždycky s velkým doprovodem.“ Usmívá se.
„Je to stejný jako s technologickým pokrokem. Prostě ztratíš manuální zručnost.“
Tohle je první opravdová konverzace, kterou spolu vedeme od doby, kdy jsem v létě přijel do Los Angeles. Během následujících osmnácti měsíců už mluvit takřka nepřestaneme.

Toto je malá ukázka z českého překladu Robbieho knihy Feel. Z anglického originálu FEEL překládá Bety Franková.

Další přeložené kapitoly si můžete STÁHNOUT VE FORMÁTU DOC ; STÁHNOUT VE FORMÁTU PDF.


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Roman | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: kniha Feel

  Rychlý vzkazkulatý roh

  Anketakulatý roh
Koupíš si nové album, Reality Killed The Video Star?

Předobjednám si ho
2401 (2401 hl.)
Koupím si ho ihned jak vyjde
1485 (1485 hl.)
Počkám pár dní a pak si ho koupím
1359 (1359 hl.)
Někdy si ho možná koupím
1337 (1337 hl.)
Nekoupím
1339 (1339 hl.)

Celkem hlasovalo: 7921
Zobrazit všechny ankety


  CD a DVD na Audio3.czkulatý roh


  Nejprodávanější Robbiekulatý roh

And Through It All - Robbie Williams Live 1997-2007

Kup DVD

Rudebox

Kup CD album,
Rudebox + DVD nebo CD singl

Greatest Hits

Kup CD nebo kazetu

Intensive Care

Poslechněte si
Kup CD nebo CD+DVD

Sin Sin Sin

Kup DVD nebo CD

Advertising Space

Kup DVD nebo CD

Tripping

Kup DVD nebo CD

Live Summer

Kup CD

Robbie Williams Show

Kup DVD nebo VHS

What We Did Last Summer

Kup DVD nebo VHS

Live At Albert Hall

Kup DVD nebo VHS

Nobody Someday

Kup DVD nebo VHS

Where Egos Dare

Kup DVD

Angels

Kup DVD nebo CD

Rock DJ

Kup DVD nebo VHS nebo CD

Sexed Up

Kup DVD

Feel

Kup CD singl

Radio

Kup CD singl


Tento web je tvořen pomocí phpRS redakčního systému.
© 2005 - 2006 - Roman - robbiewilliams.webz.cz

wz.cz Ankety, návštěvní knihy, mailformy, počítadla a CHAT pro Váš web

Robbie Williams - prvé slovenské fanstránky Click pls ;-) - www.robbiewilliams.wbs.cz all about robbie The Mayhew Animal Home Fan web Wanastowi Vjecy & Lucie Queen on Tour 2005 - Stranka o turne Queen 2005 Britney Spears - czech website Stránky s obrázky Me To You a další. www.charmedfanweb.ic.cz bomfunkmcs texty písní českých i zahraničních interpretů www.charmedfanweb.ic.cz www.theskywalkerfamily.wz.cz www.thaliaandme.ic.cz www.karen-cliche.ic.cz www.xsotradio.wz.cz Gorillaz.::.by Faulk www.xtinaworld.org www.ftipky.mysteria.cz www.thalia-tuyyo.net www.so-stylish.net www.hilaryduff.cz Česká rádia přes internet v kvalitě až 128kb/s! www.so-stylish.net/britneystar www.so-stylish.net/army_of_lovers www.sugababes.webz.cz Parfémy - slevy 30-65%, týdenní akce, a mnoho dalších výhod www.eorchestr.cz Punky Funky Houkalova osobní stránka fuckstory.rockmag.cz elijahfan.wz.cz
Clickni :-) Kosmetika Oriflame-obchod-velke slevy,akce,bonusy a darky RadicPortal Vse o Sportu Tuning galerie Tuning Wallpapers, Auto a cars tuning