Andělé & Démoni ÚVOD- z tunstallu do hollywoodu

Autor: robbies <(at)>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 24. 01. 2007

Šéf EMI sevřel v zubech zpola vykouřený doutník, zubícímu se kolegovi vrazil do ruku šestou sklenku šampaňského a zamlženýma očima se zadíval na svůj mobil. Se psí neústupností pomalu vyťukal číslo, stranou se na svého kamaráda vědoucně usmál a čekal na spojení. „Jo,“ vyštěkl do telefonu, „dám ti tři tisíce liber na to, že Robbie Williams bude během příštích šesti měsíců na vrcholu.“

R51.jpg Ve vzdálenosti sedm metrů od těch dvou seděl nejnovější talent jejich nahrávací společnosti. Po roce, kdy opustil cudně čistou chlapeckou skupinu Take That, doháněl Williams, co zameškal. Jen před pár minutami překračovali hosté na obchodním večírku hudební společnosti třiadvacetiletého zpěváka, který se na pánských záchodech válel na zemi v obleku Dolce a Gabbana za dva tisíce liber. S očima navrch hlavy a neschopný pohybu seděl a lil do sebe vodku. „Jo, jasný, OK,“ pronesl muž zastupující EMI. Mobil vrátil do náprsní kapsy saka a znovu se chopil pití.
    „Tak co?“ zeptal se jeho společník netrpělivě.
    „Ten bastard se moje peníze nechce vzít,“ odpověděl.
    Jednoho dne začátkem podzimu 2002 projížděl úzkými uličkami čtvrti Notthing Hill v západní části Londýna Range Rover tmavé barvy. „Půjčíme si nějaké DVD, brácho?“ zeptal se Robbie Williams, sedící na místě spolujezdce, řidiče. Hodinu předtím stál zpěvák s potetovanými pažemi a v tričku bez rukávů s motem Motley Cru před kancelářemi manažerů a do kamer televizních štábů a reportérů křičel, jako by vyhrál ve Sportce: „Zbohatl jsem tak, že by mě to nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech.“ Společnost EMI přeplatila nabídky od Sony, Universalu a V2 Richarda Bransona, aby sní největší evropská hvězda podepsala nahrávání za 80 milionů liber, v Británii do té doby vůbec největší. Od chvíle, co Williams odešel z Take That, prodal 22 milionů desek, jako sólový umělec získal rekordních devět cen Brit Awards a opustil dráhu největšího popového smolaře, aby se stal nejlépe zpeněžitelnou hvězdou hudebního průmyslu. Cesta zpět na vrchol, na kterou se vydal někdejší „tlustý tanečník“ největší chlapecké kapely v britské historii, jenž na své sebedestrukci za pomoci alkoholu a drog pracoval před zraky celého světa, tak byla dovršena.
    Byl to Robbie Williams, hvězda pop-music, kterého zdánlivě nehraný projev radosti nad podepsanou smlouvou dostal toho večera do všech zpravodajských relací a na všechny titulní stránky skoro všech novin, jež vyšly následujícího rána. V tuto chvíli se Robbie uklidil stranou, a to až do další příležitosti, kdy se objeví štáb s kamerou, nebo se nepostaví na jeviště. Na jeho místě se objevilo alter ego, Robert Peter Williams, kluk ze Stoke-on-Trent a občasný obyvatel Londýna a Beverly Hills v Kalifornii. Nikdo nepořádal oslavu na jeho počest, byl doma, díval se na film a popíjel čaj. Robbie byl vymyšlen, jde o výtvor manažera Take That Nigela Martina-Smithe z doby před dvanácti lety v Manchesteru. Nikdo, kdo ho zná trochu víc, mu neříká Robbie- ale Rob. To jméno vlastně nesnáší. Robbie je vykonstruovaný, postava přesahující jeho život, dost často zábavný, někdy hulvátský a kontroverzní, zapínán a vypínán Williamsem. Rob je na druhou stranu velmi často tichý, naplněn pochybnostmi o sobě samém a někdy naprostou averzí. Starosti mu dělá dosažený úspěch, zároveň se však obává, že může zmizet. Robbie žije z obdivu, jekotu statisíce fanoušků, kteří na stadion přišli, jen aby ho viděli, z horečky, že dneska bude znovu platinová. Rob trpí depresí. Téměř rok se spoléhal na pomocnou ruku léku Ritalin, jenž mu měl pomoci vypořádat se s nemocí, se kterou společně s alkoholismem bojoval celá léta.
    Konflikt odehrávající se mezi oběma podobami Williamse je pro jeho blízké očividný. Na straně jedné stojí dokonalý bavič, jenž si svým kouzlem získá jakékoli publikum, na straně druhé najdeme stydlivého muže, jemuž trhá nervy, když má mluvit s tisíci lidmi, a který dokáže vyběhnout před tisíce obdivně vzhlížejících fanynek a tento zážitek popsat jako zkušenost, jež ho naplňuje „smutkem“. Ale právě rozpornou kombinací těchto dvou charakterů – „milujte mě, kašlu na vás“ – dosahuje magnetické přitažlivosti. U Williamse je hudba téměř podružná. Jasně, jsou lidi, co to nechápou, ale jsou tací, které prostě fascinuje malý kluk, jenž se naparuje, že „je mu všechno ukradený“.
    Co koupíte někomu, kdo má všechno? Těsně před půlnocí na Štědrý den 2002 se dva paparazziové rozhodli, že to zapíchnou. Odšroubovali objektivy, blesky, složili fotoaparáty a chystali se vyrazit do Beverly Glen k Sunset Boulevardu. Dostali tip, že Robbie a Rachel Hunter se mají objevit na nějakém večírku někde v Beverly Hills.  Vůbec to ale nevypadalo, že by tu byli. Když zahnuli za roh, daleko od brány k sídlu, kde v současné době hvězda bydlí, zvedl jeden z fotografů telefon a vytočil číslo. „Jo, víme, že je tady, ale dneska jsme ho nikde ani nezahlídli… Jdi do hajzlu. Zítra nikam nejdeme!“ (25. prosince se v Americe totiž rozdávají dárky.)
    Pět a půl tisíce mil odtud se zrovna v sestřině skromném domě ve městě Newcastle-under-Lyme v hrabství Staffordshire probudil Rob. Bodyguardi, kteří ho obklopují doslova na každém kroku, byli do jednoho pryč. Stejně tak i poslední přítelkyně Rachel Hunter, jež se, jak nám bylo řečeno, od svého přítele-zpěváka nehnula ani na krok. Místo toho byl Rob se svojí rodinou: starší sestrou Sally, jejím partnerem Paulem Symondsem a jejich dvouletým synkem Freddiem, mámou Jan a otcem Petem. Rob se tajně dostal do domu a podařilo se mu svést noviny na falešnou stopu. Bylo to poprvé po mnoha letech, kdy se na Vánoce sešla celá rodina. Pozoruhodné to nebylo pouze proto, že se zde objevili Pete a Jan, žijící v odloučení již 25 let, ale také proto, že tímhle skončila bolestivá dvouletá mezera ve vztahu s otcem. Den strávili jednoduše, bez výstřelků rockové hvězdy, zazpívali si všichni společně koledy, nosili papírové čepice, v televizi sledovali staré filmy a rozdávali si dárky. Nejlepší z nich, jaký Rob dostal, byla zarámovaná letecká fotografie milovaného fotbalového hřiště klubu Port Vale ve městě Stoke, kterou mu věnoval táta a dnes zdobí stěnu jeho sídla v Kalifornii.