Lucky Man - Robbieho rozhovor z časopisu Reflex

Autor: Roman <robbiewilliamswebzcz(at)centrum.cz>, Téma: Info 2006, Zdroj: časopis Reflex 44/2006, Vydáno dne: 04. 11. 2006

Nikdy jsem ho moc rád neměl, až loni mi domů jedna slečna přinesla jeho desku Intensive Care. Protestoval jsem. Začala mě o kvalitách ROBBIEHO WILLIAMSE přesvědčovat vlastním tělem; trvalo to dlouho. Tak nějak jsem si tohoto zpěváka zamiloval - a teď jsem mu to vyprávěl v pokoji londýnského hotelu Conrad. „Nová deska je k sexu ještě lepší,“ přikyvoval. Pokrčil jsem rameny; pochopil. „Ženské přicházejí a odcházejí, ale já jsem věčný! A vezměte si sušenku, tyhle máslové s čokoládou jsou nejlepší!“ Zakousl jsem se do sladkosti, Robbie si zatím opřel bradu o hrudník a přes houštinu obočí po mně střelil spikleneckým pohledem: „A fakt byla tak dobrá?“ Ten chlápek má opravdu smysl pro humor!







Vždycky jste na mě působil jako rozený showman, který se nikde necítí přirozeněji než na pódiu. Přitom jsem vás opakovaně slyšel prohlašovat, že jste obrovský trémista. Opravdu vám výstup na scénu způsobuje takový stres?

Obrovský! Vůbec si nedovedete představit, co všechno dělám v šatně před začátkem koncertu! Mám snad dvacet rituálů, které musím vykonat, abych vůbec vylezl před lidi! A stejně vstupuji na pódium spoutaný trémou, skoro nejsem schopen promluvit! Ale jakmile vezmu do ruky mikrofon - jako by byl nabitý nějakými antitrémovými vibracemi, všechno ze mě spadne. Jen jednou v životě mikrofon selhal -bylo to před časem v Irsku. Trému jsem tehdy měl skoro dvě hodiny! Teď mě napadá - vždyť já byl vyklepaný celý koncert! Buď se nějak změnila moje psychika, nebo za to mohlo Irsko. Nejspíš bych si měl bedlivě prostudovat svůj rodokmen, jestli mí předkové nepocházejí z Belfastu a tahle zem se mi teď nemstí za můj britský původ. Znáte Irsko - to je schopné všeho! Třeba i zničení mého koncertu!

Myslím, že bohatě stačí, že pocházíte z městečka Stone-on-Trent, což je lokalita, kterou poměrně úspěšně ignoruje většina internetových vyhledávačů. Jak se v takovém místě člověk vlastně dostane k hudbě?

V takových místech, jako jsem se narodil já, se sice hudba dostane k vám, ale vy k ní jen velice těžko. Stone-on-Trent není zrovna trendy místo, slavní zpěváci se obyčejně rodí v lepších městech. S oblibou říkám, že pocházím ze země nikoho -moje rodné město totiž leží přesně mezi dosahem dvou televizních společností. V Manchesteru sídlí regionální stanice Granada, v Birminghamu lokální společnost Central. A mezitím Stone-on-Trent, o kterém se v televizi nikdy nemluvilo, pouze s výjimkou jedné reklamy, jež zmiňovala tři oblastní místa, mezi nimi i Stone-on-Trent. Běžela na obou regionálních programech a já jako dítě vždycky utíkal za mámou a křičel: „Mamí! Jsme v televizi!“ To bylo naposledy, kdy jsem slyšel z obrazovky název mého rodného městečka. To je totiž opravdu taková díra, že i když jsem se stal opravdu slavným, v televizi mě uváděli slovy: „Robbie Willimas, který se narodil v hrabství Staffordshire!“ Mám pocit, že kdyby řekli, že pocházím ze Stone-on-Trentu, většina Angličanů by si myslela, že je to vesnice někde v bývalých britských koloniích.

Nejste na své rodiště poněkud přísný? Vždyť odsud pochází Lemmy Kilmister, šílený baskytarista legendární metalové skupiny Motörhead, spoluzakladatel slavných The Pogues Jem Finer či baskytarista Murdoc Niccals z kapely Gorillaz ... Ostatně už jsem četl, že radní ze Stone-on-Trentu uvažují o tom, že by vám ve městě rád postavili sochu!

Ano, mají totiž smysl pro vyváženost. Přišlo jim líto, že mi zatím kritici jen srali na hlavu, tak chtějí, aby mě teď ještě vochcávali psi. No proč ne? Socha je socha! Ale jak k tomu přijde Lemmy, i když vyrůstal ve Walesu? Byl slavný dávno přede mnou. Dokonce tak dávno, že já jeho jméno ještě donedávna vůbec neznal! V našem městě nebyl moc populární - nechápu proč! Bisexuální feťák s bohatým trestním rejstříkem - takový sympaťák! V tomhle ohledu mu nesahám ani po kotníky, tak nechápu, proč si město oblíbilo zrovna mě. Ale je pravda, že mě v Stone-on-Trentu dodnes ctí, údajně jsem pro město udělal víc než všichni starostové za posledních sto let. Těžko říct - já jen zpíval a dělal skandály. Asi žádný z těch starostů nespal s nikým ze Spice Girls, jinak si to vysvětlit nedovedu. Já totiž rozhodně neměl v úmyslu proslavovat své rodné město - vždyť mě nikdy ani nenapadlo, že bych se jednou mohl stát slavným popovým zpěvákem, natož abych o tom snil. Takové absurdity vám v Stone-on-Trentu vůbec nepřijdou na mysl!

Nicméně kdysi jste se zmínil, že v dětství jste si přál být členem Pet Shop Boys. To proto jste si teď tuhle dvojici přizval ke spolupráci na vaší nejnovější desce Rudebox?

To je pravda. Tehdy jsem si myslel, že stát se členem Pet Shop Boys nebo nějaké jiné kapely je podobné jako třeba nastoupit do továrny -zkrátka přijdete a oni vás přijmou. Posléze jsem pochopil, že to tak snadné nebude, což bylo velké rozčarování, ale zase ne tak velké, abych přestal poslouchat Pet Shop Boys, kteří byli mými velkými idoly ještě v době dospívání. A vlastně jsou dodnes - jen s tím rozdílem, že zatímco kdysi jsem si zbožně lepil na zeď jejich plakáty, tak dnes jim zavolám, akorát když potřebuji pomoci s deskou.

Je sice pravda, že většinu nejslavnějších písní vám někdo napsal, ale i vy sám jste autorem několika hitů. Proč vlastně neskládáte více písní?

Důvod je jednoduchý - jsem strašlivě líný! Kdybych neměl své spolupracovníky, tak jsem dodnes vydal nanejvýš jednu desku. Ostatně bez jejich pomoci bych se neobešel ani při skládání - učil jsem se sice hrát na klávesy, ale dodnes neúspěšně. Vlastně skládám jen taková hudební torza, kterým někdo musí dodat písňovou formu. Nejčastěji stačí jen pár detailů - zejména slova, akordy, melodii, aranžmá; drobnosti, jak říkám. Sám bych to nedokázal, nejsem jako kluci z prodejny domácích mazlíčků, nejsem ve skládání soběstačný. Ale jsem dostatečně slavný, abych si našel schopné spolupracovníky, kteří mi jednak napíší písně, za druhé mě přinutí něco dělat. Bez nich bych vydával desky stejně často jako George Michael.

Vždycky jsem z vás měl pocit, že vás mnohem víc baví vystupovat než natáčet desky ...

Vždycky jsem studia nenáviděl! Měl jsem pocit, jako bych byl na internátu nebo v kostele - kdykoliv jsem vcházel do nahrávacího studia, propadal jsem pocitu, že bych se měl chovat nějakým určitým způsobem, jenom jsem nikdy nedokázal přijít na to, jakým způsobem by to mělo být. A tak jsem si doma v Los Angeles pořídil studio rovnou v ložnici! A hned se pro mě nahrávání desek stalo stejným potěšením jako třeba hraní fotbalu, na němž jsem přímo závislý! Takže dneska se jen poflakuji po ložnici, totiž po studiu, poslouchám hudbu, kterou vytvořil někdo jiný, válím se na gauči a říkám: „Hele, to není úplně ono.“ A producent se mě ptá: „A co bys na tom chtěl změnit, Robbie?“ A já si loknu coly a hodím po něm: „To nemám tušení, ale udělej něco, aby to bylo ono.“ A dál piju colu, pak si objednáme oběd a já usnu, producent si pořád s něčím hraje a pak je to najednou ono. A já se zvednu a jdu něco nazpívat, abych se za chvíli vrátil na gauč a zase se jenom povaloval. A to jsem ten nejdůležitější člověk ve studiu! Mezi námi, je to dost těžká práce - strašně se při ní tloustne! Ale mít studio v ložnici má i své výhody - kdykoliv se vás někdo zeptá, co děláte, můžete s čistým svědomím říct: „Člověče, to bys nevěřil, ale celé noci jsem zavřený ve studiu!“

Vystupování vás už tedy nebaví?

Abych byl upřímný, tak do budoucna bych chtěl přestat koncertovat; dávno už si vystupování tak neužívám. To věčné cestování mě strašně unavuje. Nevadí mi koncertování, ale lítání po celém světě je ubíjející. Ještě jsem nevyrazil na turné a už jsem nalítal desetitisíce mil jen kvůli propagaci desky! Nedávno jsem přeletěl Atlantik jen proto, abych vystoupil na deset minut v nějakém televizním pořadu a poslechl si moderátora, jak říká: „A tady už přichází božský Robbie Williams!“ A pak už neslyšel nic, protože všichni začali ječet, jako kdyby byli na koncertě Beatles nebo v římské aréně, zrovna když tam vhodili pár křesťanů. Dávno už jsem pochopil, proč Beatles přestali koncertovat!

Čte ještě umělec ve vašem postavení vůbec recenze svých desek?

Samozřejmě! Ale jen proto, abych věděl, kolik jich prodám. Ve většině britských hudebních časopisů totiž vycházejí na mé desky jen špatné recenze, což znamená, že se prodá tak sedm osm miliónů nahrávek. Alespoň dosud to tak bylo - čím horší kritika, tím lepší prodej. Proto všechny recenze tak bedlivě sleduji - jakmile nějaká začíná slovy NEJHORŠÍ DESKA ROBBIEHO WILLIAMSE, okamžitě začínám přemýšlet, jaký další dům si koupit. Upřímně řečeno, byl bych asi dost vyděšený, kdybych se někdy dočetl, že moje deska je fantastická. Ale novinka Rudebox je zatím v kritikách naštěstí označovaná za zcela příšernou desku, takže očekávám, že by se jí mohlo prodat až deset miliónů exemplářů.

Nejspíš většinu lidí překvapil váš pilotní singl Rudebox, v němž zcela nečekaně rapujete ...

Ano, spousta lidí mi říkala, že ta písnička je strašná pitomost, moje nejhorší skladba, že jsem definitivně skončil. Ale na druhou stranu se všichni velice pochvalně vyjadřovali o zbytku desky, což mě poněkud překvapilo, protože tou dobou ještě nikdo žádnou další skladbu z nové desky nemohl slyšel. Ale oni mi vysvětlili: „No právě proto, že jsme ji ještě neslyšeli, se nám líbí.“

Co vás to napadlo, pustit se do rapování?

Rapovat jsem chtěl už na předchozí desce Intensive Care, zkrátka mi to přišlo zábavné. Ale všichni mě od toho zrazovali, říkali mi: „Svým zpěvem jsi prodal padesát miliónů desek, tak zpívej!“ A já je poslechl, ale tentokrát už jsem si to vymluvit nedal ... Vlastně jsem vždycky chtěl být rapperem, když tak o tom přemýšlím. Jenomže jsem byl bílý kluk ze severní Anglie, což není nejlepší předpoklad pro rapperskou kariéru. Ale když prodáte padesát miliónů desek, můžete se klidně tvářit jako ostrý černý hoch z Bronxu! A tak jsem si řekl: „Jdi do toho, Robbie! Vlastně ne, teď už nejsi Robbie, teď jsi třeba Big RBW!“ Navíc jsem rapperům vždycky strašně záviděl všechny ty jejich hadry - velké kalhoty, velká trika, vytahané mikiny s kapucí - působilo to tak pohodlně! A já se chtěl taky chvíli cítit pohodlně a mít všechno velké!

Je pravda, že vám vaši první báseň otiskli právě v hiphopovém časopise?

To je pravda! Fakt jsem měl rap vždycky rád, i když to v kontextu mých desek může působit podivně. Ale rap je velká poezie a já poezii miluji -kvůli poezii jsem začal psát své první texty a definitivně uvěřil, že jednoho dne dokážu psát své vlastní písničky. Bylo mi asi třináct, když jsem napsal pár textů ovlivněných rapovou poezií a poslal je do jednoho tehdejšího hiphopového časopisu. Ale strašně jsem se styděl, tak jsem je nepodepsal. A oni jeden text opravdu otiskli! V tu chvíli jsem věděl, že jsem velký hiphoper, najednou jsem to měl černé na bílém! Nebo to bylo bílé na černém? To už si nepamatuji ... Takže vlastně se teď se svou novou deskou jen vracím do vlastní puberty. A pak že neexistuje elixír mládí!

Představte si, že byste se opravdu vrátil do období své puberty - vydal byste se znovu na cestu popového zpěváka?

Abych řekl pravdu, tak je mi dvaatřicet, jsem bohatý, to tedy opravdu jsem, do konce života si nemusím dělat s penězi starosti, když skončím s hudbou, budu moci dělat cokoliv, co budu chtít, zkrátka se jen bavit, navíc jsem slavný, to znamená krásný, takže mohu mít v podstatě, kteroukoliv ženu si zamanu, ale musím říct, že když tak přemýšlím o svém životě, jeho smyslu, o podstatě štěstí, tak jsem dospěl k jedinému závěru -mě můj život fakt baví!

ROBBIE WILLIAMS se narodil 13. února 1974 v britském Stoke-On-Trentu. V roce 1990 se stal členem chlapecké skupiny Take That, jež zabodovala s devíti singly na první příčce britského žebříčku, ale pro neshody s ostatními členy a především managementem kapelu v roce 1995 opustil; v roce 2005 byla skupina Take That obnovena, ale všechny nabídky na návrat Robbie Williams odmítl - tou dobou byl zdaleka nejslavnějším členem Take That. V roce 1997 se vydal na sólovou dráhu s albem Life Thru A Lens (1997), následovaly desky I’ve Been Expecting You (1998), The Ego Has Landed (1999), Sing When You’re Winning (2000), Swing When You´re Winning (2001), Espacology (2002), Live At Knebworth (2003), Greatest Hits (2004), Intensive Care (2005) a Rudebox (2006). Dodnes prodal přes 50 miliónů desek, což z něj činí jednoho z nejúspěšnějších britských umělců, jeho koncert v Knebworth Parku v roce 2003 je s publikem čítajícím přes 357 000 lidí vystoupením s největší návštěvností v britských dějinách. Jeho píseň Angels byla Cenou britského hudebního průmyslu označena za nejlepší skladbu posledního čtvrtstoletí, jeho kontrakt s EMI v roce 2002, spojený s částkou 80 miliónů liber, je zatím nejdražší britskou smlouvou mezi umělcem a nahrávací společností.